Poslední ohlédnutí aneb průřez bronzovou sezónou dorostu

Ale pěkně od začátku. Jak cesta ke třetí příčce začala?

Po podařené přípravě vstoupili Hradečtí do sezóny ve velkém stylu, když porazili Tábor 10:0, prohry s Boleslaví a Budějovicemi ale záhy naznačily, že tak lehce to přeci jen nepůjde. V osmnácti kolech základní části nakonec za jedenáct výher, sedm porážek a deset nadstavbových bodů obsadili se 43 body 4. místo, které Mountfieldu zajistilo už před nadstavbou účast v play off.

V první fázi ročníku se Hradec neztratil ani na poli statistik. V rámci skupiny Střed vyslal na soupeře každý zápas průměrně druhý největší počet střel, na svoje gólmany naopak druhý nejnižší počet střel propouštěl. Na parádní číslo se Lvi dostali také v ubráněných oslabeních – v početní nevýhodě totiž soupeře nepustili ke gólu v 88,51 % případů. Šimon Marha navrch ovládl s 39 body kanadské bodování skupiny, s 20 asistencemi byl rovněž jedním z nejlepších nahrávačů a s 19 góly se o pozici nejlepšího střelce dělil se spoluhráčem Lukášem Pajerem.

Nadstavbová část přinesla výkony trochu jako na houpačce. Nakonec ale ve dvaceti duelech mírně převážila vítězství a se ziskem 46 bodů skončili Hradečtí na druhém místě skupiny A. Přestože ne všechna klání vyšla mladým hokejistům podle představ, mohli se spolehnout na nízký počet inkasovaných branek (pouze 61) a bonusová prodloužení, ve kterých se Hradeckým dařilo získávat body častěji než soupeřům.

A ani v individuálních statistikách Východočeši nezaostávali. Juraj Slafkovský vyhrál s 31 body (14+17) kanadské bodování skupiny, parádně si vedl také gólman Jakub Tichý. Ve skupinách A a B, jejichž členové již měli jistý postup do play off, se totiž vyšvihl s úspěšností 94,05 % a průměrem 2,15 inkasovaného gólu na zápas do čela brankářských statistik.

O úspěchu či neúspěchu sezóny ale neměly rozhodnout dlouhodobé části, nýbrž vyřazovací boje. Hned v prvním kole narazil tým trenérů Luštince a Štohanzla na těžký kalibr, a to na pražskou Spartu. Ta vcelku suverénně ovládla boj o postup do play off a svou sílu dala najevo také Hradci. V prvním duelu totiž doma vyhrála 4:3 v prodloužení a k vyřazení Mountfieldu už jí zbývala jen jedna výhra.

Jenže právě v ten okamžik se hradecký tým semkl, druhý mač na domácí půdě vyhrál 5:2 a poslal sérii do nervy drásajícího rozhodujícího třetího duelu. V něm dotáhli Lvi dvougólové manko a za stavu 3:3 dovedli utkání až do nájezdů. V dovednostní soutěži měli ale znovu namále, před pátou sérií totiž o gól prohrávali. Jakub Tichý ale sparťanský pokus lapil a Juraj Slafkovský s chladnou hlavou za minutu dvanáct vyrovnal. Hned v následující sérii dokonal jeho dílo svým druhým proměněným nájezdem Matyáš Budina a bylo rozhodnuto. Mountfield odvrátil konec sezóny a postoupil do semifinále!

„Prohrávali jsme 0:1 na zápasy a měli před sebou utkání, které nám mohlo ukončit sezónu. Pan trenér nám do kabiny přinesl lopatu a řekl, že konečně víme, jaké to je „sedět na lopatě“, a že buď teď vyhrajeme a budeme den nato bojovat o druhé kolo, nebo ukončíme sezónu a budeme hrát dva týdny na tréninku bago,“ vzpomíná na klíčové momenty série hradecký bek Matěj Pinkas.

Euforie z těsného postupu ale musela brzy stranou, na dveře východočeské kabiny totiž klepal další nepříjemný soupeř. Tím byla Škoda Plzeň, která Lvy v předchozím průběhu sezóny nejednou potrápila. Na rozdíl od čtvrtfinále se Spartou ale tentokrát hradecké mužstvo vykročilo pravou nohou a ze soupeřova ledu si po triumfu 5:1 odvezlo mečbol.

Na západě Čech byl hodně vidět Lukáš Pajer, který se blýskl hattrickem, na jeho počin navázal doma Matyáš Budina. Šikovný forvard proměnil trestné střílení, přidal dvě branky v oslabení a čistým hattrickem zařídil hradeckou výhru 3:1, která znamenala otevření dveří na Mládežnické mistrovství České republiky!

Na domácí půdě hnali své hokejisty dopředu také fanoušci, kteří přišli pod Bílou věž v hojném počtu. To potěšilo i Jakuba Tichého, který nemalým dílem přispěl svým výkonem v bráně k vysněnému postupu. „Na postupu přes Plzeň měli zásluhu také fanoušci, kterým bych chtěl poděkovat za skvělou atmosféru,“ vzkazuje východočeský gólman.

Po roce se hradečtí dorostenci znovu vrátili do Ostravy, jako jeden ze čtyř nejlepších celků je čekal boj o cenné kovy. V semifinálovém mači narazili na brněnskou Kometu a byla z toho vskutku nevídaná přestřelka. Východočeský náskok dokázali Brněnští několikrát smazat, za stavu 5:5 už se pomalu spělo k prodloužení. Jenže pak hradecká střídačka ztuhla až do morku kostí. Dvě vteřiny před třetí sirénou totiž jeden z protivníků našel škvíru u pravé tyče a kotouč propadl do sítě. Lvům už nezbyl žádný čas na gólovou odpověď, po hořké porážce 5:6 je tak druhý den čekal souboj o bronz.

A jestliže už boj s Kometou byl napínavý, pak přetahovaná s Vítkovicemi brnkala fanouškům na nervy ještě více. Hradečtí trenéři na inkasované góly reagovali rošádou gólmanů, na trestné střílení a posléze od 23. minuty si místo mezi třemi tyčemi vyměnil s Jakubem Tichým Mario Žalčík. Tento taktický tah nakonec přinesl ovoce. Mountfield totiž srovnal na 2:2 a o držiteli třetího nejcennějšího kovu mělo rozhodnout prodloužení.

To nakonec místo deseti minut trvalo jen 22 vteřin. Tento časový úsek totiž stačil Matěji Pinkasovi k tomu, aby se z pozice beka vydal na levý kruh, stahovačkou obešel soupeře a střelou zápěstím trefil gólmanův teploměr. Kotouč se chvilku neposedně vrtěl, pak ale za padl za brankovou lajnu a bylo jasno. Hradečtí dorostenci naskákali na led a odšpuntovali oslavy bronzových rozměrů!

„Nejsilnější zážitek pro mě byl ten, když Pinky (Matěj Pinkas) dal v prodloužení gól a my jsme se mohli jít radovat na led,“ vrací se k oslavám Matěj Beneš. A i když radosti nebyly titulové, Východočeši rozhodně nemusí věšet hlavy. Vždyť ze třiceti týmů v republice se právě oni postavili na jeden z pouhých tří stupňů pro vítěze!

Velmi speciální byl duel o medaili pro Maria Žalčíka. Ten se totiž v bitvě o bronz postavil do brány proti svému mateřskému klubu. „Na trestné střílení, které proti mně jel Tomáš Machů, asi nikdy nezapomenu. Je to totiž můj kamarád a bývalý spoluhráč a musím říct, že jsem si na něj docela věřil. Mám obrovskou radost, že se nám povedlo získat bronz a ještě k tomu porazit moje rodné Vítkovice, to pro mě byl opravdu velký zážitek,“ vzpomíná na silné chvíle mladý brankář.

Jak vypadala bronzová sezóna dorostu očima hráčů?

Matěj Pinkas: Ze začátku jsem si sezónu tolik neužíval, protože jsem vůbec nehrál dobře. Trenéři mě párkrát i posadili a bylo to pro mě hodně těžké. Postupně se mi ale zase začalo dařit, párkrát jsem byl i na tréninku s juniorkou a odehrál za ní nějaké zápasy. Nejvíc mi ale v paměti utkvělo, když jsme prohrávali v prvním kole play off 0:1 na zápasy a měli jsme před sebou utkání, které nám mohlo ukončit sezónu. Pan trenér nám do kabiny přinesl lopatu a řekl, že konečně víme, jaké to je „sedět na lopatě“, a že buď teď vyhrajeme a budeme den nato bojovat o druhé kolo, nebo ukončíme sezónu a budeme hrát dva týdny na tréninku bago. Když si vzpomenu, jak jsme na tréninkách makali, bronz pro mě znamená strašně moc. Dřeli jsme přesně pro to, abychom si mohli na konci pogratulovat a odnést si na památku medaili.

Matěj Beneš: Sezónu jsem si užil, protože třeští místo je velký úspěch. Sice jsme chtěli obhájit titul, ale i tak si myslím, že jsme udělali dobrý výsledek. Nejsilnější zážitek pro mě byl ten, když Pinky (Matěj Pinkas) dal v prodloužení gól a my jsme se mohli jít radovat na led.

Matyáš Budina: Letos se nám sešla skvělá parta, všichni jsme celou sezónu poctivě pracovali a jsem rád, že se nám podařilo opět získat medaili. Budu si ten rok pamatovat hlavně proto, že jsem si mohl zahrát se skvělými kluky, hlavně s Marhyčem (Šimonem Marhou), Benym (Matějem Benešem), Pajysem (Lukášem Pajerem) a Jurkem (Jurajem Slafkovským). Další medaile je něco neskutečného. I když není zlatá, jsme za ní hrozně rádi.

Jakub Tichý: Myslím si, že se nám sezóna povedla. Sice jsme základní částí a nadstavbou i play off neprošli letos tak lehce jako minulý rok, ale měli jsme podle mě o dost těžší zápasy. Celý rok jsem si užil a dlouhodobé části se nám celkem povedly, v play off jsem ale moc nevěděl, co od zápasů čekat, protože to byly moje první série, kdy jsem chytal v bráně. Přes Spartu jsme prošli jen tak tak na nájezdy, na postupu přes Plzeň měli zásluhu také fanoušci, kterým bych chtěl poděkovat za skvělou atmosféru. Na MČR se nám sice utkání s Kometou moc nevyvedlo, ale i třetí místo je skvělý úspěch. Chtěli jsme vyhrát a po turnaji nás to trochu mrzelo, ale když si to zpětně vybavím, bronz je obrovský úspěch.

Matěj Havlíček: Bronz pro mě znamená hodně, protože každý hráč chce po náročné sezóně vidět, že ta dřina k něčemu vede. Sezónu jsem si užil a moc, v paměti mi nejvíc zůstává postup do semifinále. Roli kapitána jsem sice neprožíval nějak moc zvláštně, určitě to ale byla super zkušenost.

Mario Žalčík: Sezónu jsem si moc užil. S Koudym (Jakubem Tichým) jsme se v bráně střídali, takže jsme si dost zachytali oba. Nejvíc ze všeho jsem si užil mistrovství, kdy jsem šel během zápasu s Vítkovicemi do brány. Na trestné střílení, které proti mně jel Tomáš Machů, asi nikdy nezapomenu. Je to totiž můj kamarád a bývalý spoluhráč a musím říct, že jsem si na něj docela věřil. Mám obrovskou radost, že se nám povedlo získat bronz a ještě k tomu porazit moje rodné Vítkovice, to pro mě byl opravdu velký zážitek.

Šimon Marha: Sezónu jsem si užil, nejvíc mi v paměti utkvěla asi republika, kde jsme získali třetí místo. Za bronz jsme moc rádi a budu na něj vzpomínat také proto, že jsme v kabině měli super partu.

Lukáš Pajer: Jako v každé sezóně, i v téhle byly povedené a špatné zápasy, i přesto jsme se ale dokázali zvednout a dotáhnout to na krásnou třetí příčku. Myslím si, že jsme měli i na finále, svojí hloupostí jsme o něj ale přišli. Nejlepší zážitek, který mi utkvěl v paměti, je určitě Slafkův (Juraje Slafkovského) nájezd o pokračování v play off proti Spartě. Bronzová medaile je především důkaz tvrdé práce v celé sezóně.