Příběh dvojčat #2: Pohled Vladimíra Růžičky a Petra Klímy

Vladimír Růžička: Kluci si jsou podobní vzhledově i vystupováním

Máte v hradeckém kádru dvojčata, Kevina Klímu doplnil Kelly. Stál jste hodně o to, aby pod Bílou věží působili oba?
Já jsem je nejdřív úplně neznal, akorát od Petra, který vždycky říkal, že jsou šikovní. Kevina jsem měl chvilku v Chomutově, kde hrál dobře, ale pak odešel. A právě Petr říkal, že podobně kvalitní je i jeho brácha Kelly, že umí dát gól. Tak jsem čekal, co a jak, a musím říct, že mě mile překvapil.

Jaká je a bude jejich role v týmu?
Oba mají neskutečnou rychlost. Máme vůbec většinu útočníků hrozně rychlých. Akorát je důležité, jak pracují s kotoučem, aby si nahráli. Zatím jsou každý v jiné formaci. V přípravě jsme je ale hodili spolu na jeden nebo dva zápasy. Uvidíme, sem tam se to prohodí.

Nedělá vám problém, že si jsou tak podobní? Dokážete je rozeznávat? A jací jsou povahově?
Na ledě podle čísel a držení hole. A v civilu podle tetování, jeden ho má totiž na pravé a druhý na levé ruce. Povahově úplně nevím, protože je zase tak neznám, ale připadají mi hodně podobní. Nejenom vzhledově, ale také vystupováním.

Bavili jste se o nich s jejich otcem Petrem, taktéž bývalým hokejistou?
Kozel, jak se Petrovi Klímovi přezdívá, mi ani nic moc neříkal. Jen že to nechá na mně, a že uvidím sám.

Zdroj: Soukromý archiv rodiny Vladimíra Růžičky | Zleva Miloslav Hořava, Jiří Hrdina, Petr Klíma a Vladimír Růžička na hotelu v Edmontonu v lednu 1990 po utkání s New York Rangers.

Petr Klíma: Kluci jako malí? Vychovaní rošťáci

Vraťme se o skoro pětadvacet let zpátky. Jak jste reagoval, když jste se dozvěděl, že budete mít dvojčata a rovnou dva kluky?
Bylo to překvapení, protože když byla manželka těhotná, čtyři měsíce jsme vůbec nevěděli, že budou dva. Když jsme se to dozvěděli, tak jsme byli samozřejmě šťastní.

Věděl jste hned, že z nich budete chtít mít hokejisty?
Samozřejmě že ne. Rodinná tradice ale pokračuje. Táta hrál hokej, já jsem hrál hokej. To si tak každý představuje. Když je někdo doktor, tak chce mít děti doktory. Ale ne každému hokejistovi nebo doktorovi se podaří, aby děti byly jako táta nebo máma. Ale je jasné, že mě těší, že pokračují v rodové linii.

Vy jste kluky v jejich mládežnických kategoriích dokonce trénoval, že? Jaké to pro vás bylo?
Trénoval jsem je prakticky až do patnácti let. Neřekl bych, že jsem na ně byl nějak extra náročný, ale něco jsem vyžadoval. Měl jsem v Americe svůj hokejový klub a chtěl jsem od všech to stejné – aby na ledě nechali sto procent. Aby to nebylo tak, že je tam hlídáme. Museli se něco naučit, takže museli tu hodinu a čtvrt poslouchat a věnovat se jenom tréninku. Anebo zápasu.

PetrKlíma

115:13. Tak dlouho trvalo nejdelší utkání finále o Stanley Cup, které se odehrálo 15. května 1990. O rozhodnutí se ve třetím prodloužení postaral právě současný majitel Kadaně.

Jací byli kluci jako děti?
Normální děti, normální kluci. Každý správný kluk musí být svým způsobem rošťák. A kluci rošťáci museli být, ale vychovaní.

Kelly i Kevin se shodují v tom, že jsou prakticky stejní. Našel byste mezi nimi nějaké odlišnosti?
Nevím, já jsem ty rozdíly nikdy nehledal. Těžko říct. Vyrůstali a vůbec všechno dělali společně. Nechodili akorát do stejné třídy, což se mi ze začátku moc nelíbilo, protože měli jiné hodiny. Ale bylo nám doporučeno, aby byli každý zvlášť.

Sledujete jejich zápasy? A jak často jste s nimi v kontaktu?
Jo, na zápasy samozřejmě koukám, a když jsou někde poblíž a mám čas, tak se jedu podívat. Byl jsem ve Varech a měl jsem naplánováno, že se v neděli pojedu podívat na Vítkovice, ale nakonec se hrálo v Litvínově. V kontaktu jsme prakticky skoro každý den. Už to jsou chlapi, oba ženatí. Takže už to není takové, jako kdyby jim bylo šestnáct.

V Hradci nejprve působil Kevin, toho nyní v létě doplnil Kelly. Doporučoval jste Kellymu angažmá v Čechách?
To, že se sešli oba v Hradci, bylo čistě na Kellym a také na Kevinovi. Bavili jsme se o tom, ale abych mu něco doporučoval nebo ho přemlouval, aby přišel z Ameriky hrát sem, to určitě ne. Protože kariéru si musí rozhodnout on sám, aby potom za mnou nepřišel, že já jsem mu něco říkal a je to jinak. Rozhodl si to sám, byl v Americe a zůstal tam, teď přišel sem. Je to jeho rozhodnutí a ne někoho jiného.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Mountfield HK (@mountfieldhk), Zář 23, 2020 v 11:29 PDT

Vy jste se na závěr své kariéry vrátil do Litvínova a údajně to bylo kvůli tomu, aby vás synové viděli hrát. Bylo tomu skutečně tak?
Je to tak. Když klukům byly asi tři čtyři roky, tak jsme začali s hokejkami a umělými puky před barákem. Koupili jsme takové ty malé branky, takže tam začali. Bydleli jsme ale na Floridě, kde hokej moc nebyl. Takže jsem se rozhodl, že se vrátím k hokeji, abych jim to ukázal. V Litvínově chodili na každý hokej a já jsem byl rád, že mě tehdejší litvínovský manažer Vladimír Macholda vzal a dal mi šanci, protože jsem dva roky nehrál. Myslím si, že to pro ně bylo taky k tomu hokeji takové povzbuzení, protože v Kadani už začali bruslit. Ten vztah k hokeji tak byl větší, než by byl normálně na Floridě, kde se chodí v trenýrkách a v tričku.

Takže kluci mají takovou památku, že vás viděli v akci za Litvínov, kde jste pravidelně bodoval?
To jo, oni si to ale moc nepamatují. Takové ty momenty si děti samozřejmě pamatují, třeba že hráli před barákem a chodili v Kadani bruslit na zimák. Ale dneska, když se o tom bavíme, tak si vůbec nepamatují, že na hokej chodili.

Vaši kariéru proslavil také gól ve třetím prodloužení finále NHL, jak na svou branku vzpomínáte?
Neřekl bych, že vzpomínám na ten gól tolik, jako vzpomínám nebo mám radost z toho, že jsem v kariéře vyhrál Stanley Cup. Samozřejmě gól pomohl, byl to nejdelší overtime v historii finále NHL, ale spíš si vzpomenu na to, že mám Stanley Cup. Jsem rád, že jsem ho za těch třináct let dokázal zvednout nad hlavu.